Na televizní obrazovce se poprvé objevila v říjnu 1996 a od té doby, víceméně pravidelně, obohacuje svými příspěvky hlavní zpravodajský pořad ČT. Ale nejsou to jen reportáže, co stojí za povšimnutí… Půvabná, křehká dívka, jíž bylo obtížné připravit o trochu volného času, zato však těch několik okamžiků, kdy jsme se spolu setkali k tomuto rozhovoru, se pro mě změnilo v nezapomenutelné chvíle. Inteligentní, vtipná, naprosto bezprostřední a přitom velice skromná – taková je, a věřím, že nejen v mých očích, SVĚTLANA ŠEVČÍKOVÁ.

Jaká byla Tvoje cesta do redakce zpravodajství ČT? – Přivedl mě sem Ota Černý. Předtím jsem dělala v Mladé frontě, v ČTK, odkud mě znal Roman Prorok, slovo prý dalo slovo, no a jednoho dne mě Ota oslovil, jestli bych nechtěla pracovat v ČT. Řekla jsem si, že člověk by měl zkusit všechno a že taková nabídka se asi neodmítá, protože může přijít jen jednou v životě. Tak to se mnou zkusili a už jsem tu zůstala.

Na obrazovce působíš profesionálním a vyrovnaným dojmem. Jak vzpomínáš dnes, s odstupem času, na své “poprvé”? – Bylo to pro mě něco nového, zajímavého a velmi mě překvapilo, když mi už za týden odvysílali první reportáž. Tuším, že se týkala zneužívání žen – tedy tématicky nic příjemného. Pomáhal mi s ní Pavel Zuna, který sám přišel, jestli nepotřebuji pomoci. To bylo bezvadné, protože toho člověka jsem vždycky uznávala, líbilo se mi, jak svou práci dělá. Potěšilo mě, že tu někdo má zájem mi pomoci. Ale jinak, když se dnes podívám na ten svůj první stand up, tak je to dost hrůza. Opravdu. Nemohu ani uvěřit, že jsem to já! Měla jsem na sobě příšerné oranžové sako vypůjčené z kostymérny ČT… Od té doby se už můj šatník podstatně změnil.

Oslovovat politiky, zejména ty, kteří se v očích veřejnosti nějakým způsobem zprofanovali, vyžaduje asi velkou míru odvahy a otrlosti, zvláště, když u takových jsou novináři na černé listině… – Podle mého je to spíš taková hra z obou stran. Aspoň nevím, že bych já osobně byla u některého z politiků na černé listině.

Co považuješ na své práci za nejnáročnější? – Nejnáročnější je asi to, když dostaneš nebo si vymyslíš téma na reportáž, sehnat lidi, kteří ti k tomu něco řeknou, a když je to hodně ožehavé, tak je přemluvit, aby to řekli do kamery. I když spoustu věcí víš, bohužel, v televizi se to nedá odvysílat jen tak, bez toho, aby informace byla posvěcená konkrétním zdrojem.

Předpokládám, že bez nadšení pro věc se zpravodajství na profesionální úrovni ani dělat nedá. Co Ti přináší potěšení z Tvé práce? – Moje práce je zajímavá tím, že se setkávám s lidmi, s nimiž bych se za normálních okolností asi nesetkala.  A přitom je to takový zvláštní pocit být přímo u toho, když se něco děje. Já třeba dám hodně na to, co řekne moje maminka, jak se jí to líbilo, a samozřejmě je příjemné, pokud vím, že jsou lidé, kteří se na ty zprávy dívají. Prostě takové to klasické uspokojení z práce, když se ti něco povede a najde se někdo, kdo tě pochválí…

V současné době ČT1 vysílá seriál “Zprávy z New Yorku”. Můžeš ve stručnosti přiblížit svůj pracovní den? – Především ta práce u nás vypadá úplně jinak. V podstatě den předtím, odpoledne, se rozhodne, kdo co bude dělat, dostaneme přidělený štáb. Pokud to není tiskovka, je třeba se předem domluvit s lidmi na čase a tématu rozhovoru. Když se reportáž natočí, přijede se zpátky a musí se napsat, jak to půjde postupně, vybírají se ty správné synchrony, které se hodí, aby věta měla smysl od začátku do konce. Ve střižně se nejprve nastříhají zvuky, které se pokrývají obrázky a takto sestříhaný příspěvek se pak vysílá.

Být televizní redaktorkou není zjevně to samé, jako sedět osm a půl hodiny někde v kanceláři. Jak jsi na tom s volným časem? – Přes týden se z práce vracím domů kolem půl deváté, o víkendech je toho volného času více.

Takže žádná kina nebo divadelní představení nepřicházejí do úvahu..? Tak občas. Ale dopředu si naplánovat nic nemohu, vždyť to víš sám, zvlášť, když se domlouváme, jestli mám čas nebo ne. Takhle například nemám vůbec šanci dostat se do Divadla Járy Cimrmana, kam bych se velice ráda šla podívat, ale bohužel nemám kdy, abych vystála frontu na lístky.

Co pro Tebe znamená popularita? – Pro mě nic. Já ani žádnou popularitu necítím, zatím. Cizí lidé mě na ulici nezastavují.

Dovol mi vyznání: jsi krásná dívka. Nabízí se tedy otázka: Nelákaly Tě herecké múzy? – Ne. Já si myslím, že bych na to musela mít asi nějaký talent a ten rozhodně tedy nemám. Ale ne nelákalo, tak jako každého, když mi bylo, já nevím, třeba patnáct, možná jsem si říkala: budu herečkou… – Vidíš, já bych snad neměla ani odvahu se přihlásit do nějakého konkursu – řekněme na redaktorku do redakce zpravodajství ČT… Fakt ne! (smích)

Čeho si na lidech nejvíce vážíš? – Upřímnosti, tolerantnosti, spolehlivosti a pravdomluvnosti.

Věříš na něco ve svém životě? – Věřit mohu tak akorát sama sobě a lidem, na nichž mi záleží, kterých si vážím. Ale jestli máš na mysli něco nadpřirozeného, tak to ne. I když bych asi velice ráda věřila tomu, že po smrti bude ještě něco dalšího. Jenže si myslím, že to tak není…

Máš nějaké ideály? – Ideály? – Já ti nevím. Asi ne… Už ne!

A tajná přání? – Ano. Tajná přání mám, ale chápeš, jsou tajná!

© FOR – PRAHA, 30. LEDNA 1998

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s